MŮJ PŘÍBĚH

Jak hluboké je lidské nitro a jak hluboce skryty v něm bývají jeho vlastnosti... 
Psáno v mých 22 letech docela křečovitým,dětským způsobem..... 

S nevyvinutýma očima, spálenýma v inkubátoru, slepá, narodila jsem se do romské rodiny, kde v šesti letech, vlastním otcem způsobem nestoudným a nemravným zneužita,ač nevědouce, vycházela jsem pomalu a jistě vstříc novému stylu života nepříznivého rázu, odevzdána, z mnou nyní nepochopitelných důvodů, do diagnosťáku a následně do děcáku, v devíti však přemístěna do rodiny adoptivní, jež se však ke mě chovala krásně pouze dva roky, přičemž, musim podotknout, že rodiče adoptivního táty byli pastoři a sloužili církvi, do níž jsem docházela, avšak oni mne za vnučku nepovažovali, a byť jsem požadovala vysvětlení, proč ty a ony rozdíly, nikdo z rodiny mi nebyl schopen říci pravdu, jíž jsem bolestně tušila, atak naslouchajíc adoptivní babičce, že mám prý být za vše vděčna, a že to Bůh vše vidí, např. jak mne rodiče bezdůvodně bijí páskem nebo zavíraj do sklepa, odvážila jsem se svěřit své trápení Stvořiteli a požádala jsem Ho, aby mne z té rodiny vzal, protože oni si na křesťany jen hráli tak, že měli plnou pusu Lásky ale v srdci prázdno, atak, přestože jsem si byla vědoma, že i takovým činěním byli pro mě přínosem, avšak nelíbilo se mi tam, atak jsem počkala do chvíle, kdy v sedmnácti jsem šla na konzervatoř J.Deylla v Praze, kde jsem však nezůstala, jelikož tam byl opět člověk, jenž mne psichicky zneužíval, mno a během toho všeho jsem na konzervatoři volala linku bezpečí a řekla vše, co mi adoptivní činili, ale nevyřešilo se nic, atak jsem jela opět domů a za pár dní přijela soc.pracovnice, jež však také nic nevyřešila, atak jsem si vyhlédla chvíli, kdy TZV. adoptivní rodiče, jedouce s námi na chatu do Staré červené vody, navštívili spolu se mnou církev, kterou už předtím prý sami navštěvovali a mě se tam hrozně zalíbilo, protože ti lidi byli milí a vstřícní a přímo to z nich zářilo a měli nádherné nitro, a byli to Romové a k tomu všemu tam docházela i má pozemsky vlastní rodin a a já chtěla celých těch devět let vidět své sestry a mamku a najednou se mi to naskytlo, atak jsem šla na návštěvu k nim, avšak vše bylo fajn jen týden a pak si mne přestali všímat a pastor té církve mne chtěl odvésti zpět do adoptívní, což udělal, a já blbá jsem mu zatajila, jak mne v adoptívní týrali ale za týden proběhlý v adoptivní rodině, jsem adoptivní požádala,že chci jet na návštěvu k těm pastorům a již jsem tu pět let a víte, jsem nesmírně šťastná, protože jsem v církvi, hraji ve chvalách, jsem vedoucí chval, hraji si s dětmi, chodím navštěvovat různé rodiny, tvořím si a hlavně: moji noví rodiče mne OPRAVDU milují a to je důkaz toho, že jsem skutečně poznala, Jak hluboké je lidské nitro a jak hluboce skryty v něm bývají jeho vlastnosti... 

Teď, kdyžž jsem již v nádherné milující a milované nové rodině již sedm let, vzpomínám na den před čtyřmi roky, kdy jsem už žila zde a adoptivní matka _mě_, která jsem u toho nebyla, vyčetla smrt adoptivního dědečka, když mi při mé návštěvě na chatu k nim řekla, že prý někteří lidé z tamější církve si myslí, že děda umřel kvůli mě, protože prý duchovně cíítili ode mne i na tu dálku tak silné útoky, že dědeček umřel následkem prý jejich...  
Já dědečka velice milovala.Celých těch devět let jsem chodila do církve, kde on byl pastorem a i když se mne před adoptivními tzv. rodiči nezastal, když mne bez důvodu bili páskem na holou 24 ran, milovala jsem ho pro jeho hluboká slova, které mluvil o Bohu... 
Pamatuji si na den, kdy jsem dělala úkol do matiky a snažila jsem se jej udělat co nejrychleji, abych mohla jít s adoptivní babičkou a s dědečkem do církve na chvály, to je soubor mnoha písní o Bohu, který trvá i tři hodiny a jsou tam bubny, kytary, klavír, no prostě celá aparatura,duchovní příčná flétna atd...  
Využila jsem tedy situace, kdy adoptivní matka zrovna nebyla doma a tak jsem úkol rychle dopsala na tom brailském stroji a šla jsem se obléci,protože už babička jela,tak jsem chtěla jet s ní. 
Jenže, když už jsembyla oblečená a dychtivě jsem babičce oznamila že chci jít s nimi, vrátila se ona:-( 
Začla řvát, že nikam nepojedu, že mi prý nezkontrovala úkol.tak jsme se vrátili nahoru a ona mi to zkontrolovala a páč mě matika nejde, měla jsem to samozřejmě špatně.. 
Ona mě vzala a dala mi hlavu pod studenou vodu a to, jak se dotýkala mé hlavy, bylo nepříjemné... 

No a teď zpět k adoptivnímu dědečkovi: 

Takže, když jsem se dozvěděla, že již nežije, jistě si dovedete představit, co se ve mě odehrávalo... 


Oni vlastně tím, co o mě v souvislosti s ním řekli, že jsem vražedkyně... Jenže já se nedokážu bránit a vše si držím v sobě a pak to buchne...:-( Ale vzteka jsem tedy měla megantního... 
Dokonce mi řekli,že prý Bůh nabízí mnoho věcí těm, o nichž je známo, že skončív pekle a samozřejmě,že tím mínili opět mě..  
Ale víte, můj vztah a Láska k Stvořiteli se jejich až příliš divným jednáním ani náhledem na život nezměnily,neboť jsem se neřídila podle nich ale podle svého vlastního cítění... 
Nyní, když už jsem v nové, milující rodině, se nad tím vším jen pousměji přestože vzpomínky bývají dosti krušné... 
Je zvláštní, že pastor (můj nový,opravodvý tatínek), mi řekl, že by za mne dal život.Pak se mne ptal, zda tomu skutečně rozumím..Domnívala jsem se, že ano, ale on to myslel opravdu doslovně a vážně . 
A to byl do určité chvíle naprosto cizí člověk... 

Odpustit adoptivním jsem se snažila nejméně stokrát. Ale oni stále o mě tvrdí, jak jsem povrchní.. 

Tak jaké je vlastně to nitro lidské, mi povězte. 
Lidské srdce je nejzrádnější živá složka v celém vesmíru, když člověk nenávidí a zároveň nejintenzívnějším  nástrojem Lásky, jež nikdy nezradí, nechá-li se Láskou použít...