BÍLÁ RŮŽE A SLUNCE (FIKTIVNÍ PŘÍBĚH S POHÁDKOVÝM NÁDECHEM)

Bílá Růže a Slunce 
"Neodcházej, prosím. Zůstaň ještě chvíli," špitla růže, zahlížejíc se do Slunce, jež pomaloučku zapadalo. 
"Růžičko, již brzy vyjdou hvězdy.. Již brzy," zašeptalo Slunce přeněžným hlubokým, sametovým hlasem. 
"Ale Ty mi budeš skryto, Slunce," povzdychla si květina. 

I zapadlo Slunce a z oblohy emocí snesly se první slzy citu. Vypadaly jako by to byly obyčejné kapky vody, avšak v těchto kapkách zářila podstata, kterou bílá růže velmi dobře znala 

Ráno vyšlo Slunce zprostřed svého jeviště. 
"Ach! Tys zde!" zvolala růže s nadšením. 
"Radosti má," pronesla zasněně. 
"Ano, růžičko," řeklo Slunce a stačila jen dvě slůvka jím vyřčená, aby růži rázem rozkvetl další z pozvolna se otevírajících úsměvů. 

Hlas Slunce byl nesmírně krásný, hluboký, procítěný a chvěl se v něm zázračný závan laskavosti a líbezné vlídnosti. 

Tu počal váti větroš Vichrocis a přinesl na scénu oblohy bouřková mračna. 
Slunce se otočilo k růži a dřív než jej mraky skryly, řeklo něžně: 
"Pamatuj, má milá.. Jsem s tebou, i kdyby mne mrak nejtmavší skryl!" 
"Věřím Ti," rozechvěle a tesklivě prohlásila růže a byla smutkem celá promáčená. 

"Slunce! Sluuunceee!" volala růže, když Slunce už dlouho nepřicházelo. 
Její hlas rozezněl se  po  širém kraji.. 

A nááhle se stala zvláštní věc: 
Ostatní květinky, které si tam tak v klidečku kvetly, ji najednou uslyšely a začaly se ptát jedna přes druhou: 
"Co ti říkalo Slunce? Ó, nějaký osobní rozhovor. Musíš nám o tom vyprávět, sestřičko." 

A růže počala vyprávět o tom, že ta přenádherná hvězda úsvitu, Slunce, je jí nesmírně nakloněno a všechny květiny si blaženě povzdychly a Slunce slyšící jejich rozmluvu s bílou růží, ukázalo květinám další přespoustu sluníček, které ve vesmíru vězely. a každá květina měla své jediné sluníčko. 
A bílá růže měla to největší Slunce, které rozjasňuje tento svět.