O ZÁZRAČNÉM HOLOUBKOVI

O ZÁZRAČNÉM HOLOUBKOVI 1 

O zázračném holoubkovi 
Žil, byl a existuje, v daleké, předaleké zemi, po boku mírné královny, přelaskavý Král. 
A ti měli nádherného syna Cohena.... 
Královna Viktorie a král Erik byli na něj velice hrdí.. 
Velmi často procházel se po zahradách, ba jindy zas čítával si v prorockých knihách hovořících o Stvořiteli a Jeho Lásce. 
Často slýchával příběhy o nádherném městě, Jeruzalémě, o městě nevýslovných krás, o nichž ani lidské ucho neslyšelo, ani zrakem lidským lidem nebylo spatřeno, a o čem ani mysl lidská neměla ponětí. 




Jednou tak milý Cohen procházel se zahradou a na převysokém stromě spatřil malého, roztomilého, bílého holoubka. 
A tu, k podivení jeho, malý holoubek švitořivě promluvil k němu: 
"Cohene, Cohene, mohu být tvým přítelem, mohu být tvým přítelem," znělpřezpěvný hlas jeho v ozvěnách, až srdce jeho radostí zaplesalo. 
"Kdopak jsi, ty malý, zázračný holoubku? A jak to, že mluvíš?" 
"Jsem Stvořitelem Tobě věnován. Jsem Tvůj malý dárek," rozjasnil se holoubek. 
"Mám Ti oznámit mnoho věcí," pravil mile a opět se usmál. 
"A jak Ti říkají?" 
"jsem... Jisrael..To je i jméno Tvé duše," pravil něžně holoubek. 
"Jisrael? Ach, Pozbyl jsem slov," v úžasu vstříc k nebi hleděl mladý Cohen, s bázní v podivených očích pohledu toho přejasného. 
Ten holoubek měl nádherné, modrofialové oči a seděl na černomodrofialovém stromě se zlatými, zpívajícími větvemi a byl celý, nádherně bílý a opíralo se do něj láskyplně planoucí Slunce. 

"Mohu být Tvým přítelem..MOhu být...," opakoval tiše holoubek, zamávaje radostně křídly. 
"Budu potěšen," pravil královský syn. 
A od té chvíle malý, zázračný holoubek kráčí s ním a jsou nerozluční. 


O zázračném holoubkovi, část druhá 

S nejhlubší úctou venované Jisraeli Rubenovi Levimu Cohenovi z pokolení Lévy 
           
Dnešní dopoledne bylo velmi horké a prosluněné. 
Mladý princ Cohen se rozhodl, že vydáse hledat to nádherné, Zlaté město, o němž tolik pění jala se dít. 
I rozloučil se s rodiči.. Pevně je objal a vydal se na cestu vstříc Zlatému městu. 

Tu, rázem, jako na zavolanou, rozletěl se holoubek daleko, daleko před ním a daleko,předaleko i za ním stál. 
Och, jaká úžasná to byla podívaná! 
Ten holoubek mladého prince zcela obklopil. 
...Jako by se ho jal chránit, střežit... Vést.. 
Bylo to nesmírně milé a sváteční! 

"Holoubku, pověz mi... Jak naleznu Zlaté město? Vím, že se tam jednou všichni vrátíme, kdo jsme uvěřili Stvořitelově Lásce, avšak mi pověz.. Jak naleznu to město?" 

"víš tak mnoho, drahý příteli. Ale budou ti odhalena tajemství, jež dávno byla zjevena. Ale lidé, ač slyší, neslyší, neslyší!", zaplakal holoubek přetklivě. 
"Neslyší," tichounce povzdychl srdcem ušlechtilý rytíř Cohen. 

A když tak letěl holoubek Jisrael před ním, zavedl ho k místu, kde byl kříž. 
"To...To myslíš vážně?" rád by se zeptal princ Cohen ale neodvážil se, pln údivu, přemítajíc.. 
Tu holoubek začal pěti: 
"Žádný beránek z lidského stáda, 
žádný býček se nevyrovná Tobě, 
Beránku Boží, synu Stvořitele, 
plný Milosti, 
plný Pravdy. 
Ten kříž, co tu stojí 
tak velký příběh pojí, 
slyš,příteli píseň mou, 
má píseň budiž písní tvou. 

Beránek to jediný, 
tak čistý a nevinný, 
On jediný s tím souhlasil, 
že život za lid položil, 
nad srmtí zvítězil. 
On lid svůj vykoupil. 
Chrámová ta opona 
odshora dolů roztrhla se, 
pohleď Ty, můj příteli a slyš, 
Jeho Lásce k Tobě nic nerovná se!" 

Holoubek dozpíval a letěl dál. 
Milý Cohen přemítal hlouběji než kdy předtím. 
Byl pln zvláštní radosti a útěchy, jíž dosud dotek v srdci nezakusil. 
I vydal se směrem, jímž holoubek letěl vpřed. 

Tu holoubek z dálky pravil: 
"Cesta do města toho ZLatého města, je tak úzká a lidé tou cestou málokdy jíti rozhodnou se." 
A mladý rytíř viděl, jak z očí holoubových padaly květy a květy slz. 

"Já půjdu tou cestou," ozval se rozhodně Cohen. 
Tu holoubek zatřepotal křídly, přemile se počínajíc usmívati. 
"Tys nalezl tu cestu," pravil milovřele. 
"Přeblaze uším, jež slyší!" pověděl a mladý Cohen se rázem octl zpět u svého domu svýrh rodičů. 
Příští lekce následovati měla v den příští. 


> O zázračném holoubkovi, část třetí  


Věnováno Jisraeli Rubenovi Levimu Cohenovi  

"Cohene, můj drahý synu," pravil královský otec, obrátiv se vlídně k princi.  
"Ano, tatínku, můj králi, co si přeješ?," pronesl Cohen vzletně s dobře naladěným úsměvem.  
"Ten úsměv si uchovej a střež. Bude studánkou tvému srdci. Příhoden bude ti v chvílích úzkostných, v nejhlubších tiživých dnů údobích.  
Můj synu... Shledal jsem Tě,žes věren svému určení.  
Dnes Ty, ježs z pokolení Lévy, z něhož lidu našeho Pána vzešel kdys nádherný Mojžíš, jenž nástrojem Božím tak milým oddal se býti, věz, jméno charakteru Tvého budiž... Jisrael...  
Ještě k mnohým, přemnohým určením bude Tvé vyzdobeno srdce, k přehlubokým činům tak významným bude života směr Tě vésti.  
Jsem na tebe hrdý, můj synu," pravil a udivený princ zadíval se kamsi do dálky převeliké, spatříiv v očích královských slzy..  

"Jisraeli! Jisraeli, příteli drahý," tu ozval se z dálky holoubek.  

"jsem zde, můj drahý soukmenovče," odvětil Cohen nadšeně.  
"Pojď, zavedu tě na překrásné místo," švitořil jeho milý průvodce.  

Tu holoubek Jisrael mávl křídly a rázem se s uchváceným princem octl kdesi mezi stromy.  
Ale nebyly to ledajaké stromy.  
Jejich listy se skvěly nádhernými, až zcela milostnými Božími vzkazy lidem.  
Každý list těch stromů prozrazoval, že Stvořitel se svým lidem dvoří, jako ženich dvoří se své nevěstě.  

"Připomíná mi to píseň písní od Šalamouna," pravil Cohen s úsměvem.  
"Máš pravdu. A víš, o čem to psal?" otázal se jeho soukmenovec nadšeně.  
"Lidé se domnívají, že psal o lásce dvou lidí," pravil.  
"Ale on psal o Stvořitelově Lásce k vám lidem," zvážněl holoubek a předlouze se zadíval na milého Cohena, jemuž do očí vstoupily slzy hlubokého dotčení.  
"Lid Boží je jako jedna krásná nevěsta Božího Syna, Pána Ježíše Krista," pravil holoubek a usmál se na Cohena tak mile, tak vřele, tak láskyplně, žetakový úsměv byl pro vnímavého prince svědectvím toho, že krásnější úsměv a pohled na zemi nikdy nezažil, neviděl, ba ani nepocítil.  

V jeho srdci to pulzovalo životem, že začal zpívat izraelskou řečí a do toho zpíval, vnitřním hlasem Ducha holoubkak, jež při něm stál, jinými jazyky.  
Písně vycházející z celého holoubkova vzezření naprosto prodchly celé jeho nitro.  
Vypadalo to, jako by sám holoubek s nevýslovním lkáním za Boží lid zpíval píseň tak hluboké horlivosti, jakou chrabrý princ nikdy, co živ, nezažil.  
Ano. Bylo to tak.  
A ohromný kus té horlivosti naplnil celou Cohenovu bytost.  

Pak začal holoubek zpívat slovensky:  
"K Tebe, Stvoriteľ, len k Tebe hľadím,  
chcem pozerat na Tvoju tvár,  
zpievam pieseň o vykúpení,  
dášť Tvojej Lásky najvetší je dar!"  

V té chvíli se rytíř Cohen rozběhl a křičel do veliké dálky slova holoubkovy písně a k tomu dodal:  
"Slyšte všichni! Slyšte a přijďte ke mě! Budu vám vyprávět o překrásném místě," pravil hlasně.  

A tu se kolem něj i kolem holoubka shromáždilo nespočetné množství lidí.  

"Shema, Izrael! Shema, Izrael," křičel do všech světových stran Cohen, pomazán mocí Ducha, jímž byl onen holoubek, ten průvodce jeho světem nepřijatý a nepochopený, však znám srdci jeho.  

A za doprovodu písní holoubkových, v nichž odrážela se všechna proroctví předávná, vyprávěl o Božím Synu Ježíši a Jeho Lásce a o tom, že Hospodin Bůh je Bůh jediný a vyprávěl lidem o poutající Lásce, jež onoho holoubka spojovala v jedno se Stvořitelem i s nádherným Božím Synem tak nerozlučně a tak intenzívně, že plakalo celé shromáždění lidí, jež byly toho všeho svědky.  


A lidé plakali, tu jiní k zemi padala na tváře své a hlasně volali:  
"Chceme poznat tu cestu! Chceme vidět Zlaté město! Chceme vidět Ježíše!"  

"Mohu se stát vaším přítelem," zpíval na celý kraj holoubek a do toho zněla mu hudba neznámých nástrojů, vycházející z oněch přeskvostných stromů, jejichž tleskaly listy na chválu Stvořiteli.  

A všichni lidé holoubka přijali za svého přítele stějně tak, jako kdys mladý princ Cohen.